|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Michal
Kořán Poslední věci anděla 59:23 2003, NM Code (distribuce Black Point music) |
| Hudební tvorba Michala Kořána
snad jako by ani nepatřila do tohoto světa – zcela stranou zájmu jak
médií, tak velkých firem nahrává již léta
hudbu, jež si jejich interes nenárokuje, ani o něj – nejspíš
– nestojí. Upřímně řečeno, těžko si také představit,
jak by asi zněly reklamní slogany na jeho niterné zvukové
ponory. Tím již bylo zčásti naznačeno, oč v Kořánových
nahrávkách jde – pracuje se zvukovou materií, pracuje
však i s její absencí, přesně v intencích taoistického
pojetí prostoru a prázdna, jeho naplnění i sdílení.
Jako je kolo tvořeno nejen obručí a loukotěmi, ale také prázdnem
mezi nimi, i Kořánova hudba se skládá jak z toho, co
slyšíme, tak z toho, co neslyšíme. Takhle napsáno to
může působit zaumně, jeho kompozice jsou však daleky nějakého kalkulu
s výlučností, Kořán svou hudbou rozhodně do klubu excentriků
za každou cenu nepatří. Říkejme tomu ambient, říkejme
tomu elektronika či meditační hudba, vše je špatně. Jsou to jen slova,
omezující nálepky. Kořán rád spolupracuje
s umělci z jiných oblastí, vytváří zvukové
instalace k výstavám, skládá scénickou
hudbu. Tou je i recenzované album, zachycující hudební
složku hry Miloše Karáska Perón (Hledání identity).
Kořán si přizval staré známé, kytaristu Pavla
Richtera, trumpetistu Bharatu Rajnoška a hráče na didjeridoo Ondřeje
Smeykala. Společně nahráli hudbu, jež jako by nebyla z tohoto světa…
to už jsme ale psali úvodem. A kruh se uzavřel. Josef Rauvolf
|